Co víme o našem hřbitově

 

Ve strážnické kronice se píše (1673): „… Hřbitov uprostřed vsi obklopuje kostel a je ohrazen dřevěným plotem. Dřevěná kostnice na něm je značně poškozená. Dřevěná zvonička je pokryta šindeli. Tři nesvěcené zvony…“ Na jiném místě se píše: „… kostnice dřevěná, již zchátralá. Zvonici má dřevěnou, šindelem krytou, dva zvony.“

Když se po roce 1772 začal opravovat kostel, byla jednou z prvních přístaveb nová sakristie na jižní straně. Stará sakristie na severní straně – kamenná a vlhká byla přeměněna na kostnici. Vchod do kostela z ní byl zazděn. Stará kostnice – dřevěná a zchátralá byla stržena. Potvrzuje nám tato skutečnost velké množství lidských kostí asi v půl metrové vrstvě hlíny mezi starou a novější cihelnou podlahou, které byly nalezeny při posledních úpravách kostela v roce 1977.

Takže zhruba mezi léty 1772-1786 sloužila stará sakristie tomuto účelu. Po přenesení hřbitova na Trávníky (Horní Pasuňk) sloužila pak jako skladiště. Dnes je opravena, otevřen vchod do kostela a slouží jako úložný prostor pro liturgická roucha a jiné liturgické potřeby.

Při různých výkonech (kanalizace) se kosti ze starého hřbitova sesbírávají a ukládají do šachty za kostelem.

Protože hřbitov byl asi dost malý a také při opravách kostela těžko sloužící svému účelu byl založen při kapli sv. Rocha nový hřbitov. Byl obklopený dřevěným plotem, vybodovaným nákladem obcí Mikulčic, Těšic a Lužic. Hřbitov byl tehdejším farářem Celestýnem Waltrem 13. 6. 1786 posvěcen.

Při vyhoření fary před rokem 1794 byla kaple stržena a z jejího zdiva byla postavena nynější fara. Místo ní byl ve středu hřbitova vztyčen dřevěný kříž. Zápis nám říká, že po požáru plotu a kříže v roce 1861 byl v roce 1862 hřbitov rozšířen (mimo tzv. nový hřbitov, jež býval jako hrobníkovo pole za zdí). Nový dřevěný kříž po požáru byl dílem mistra Vymyslického z Dolních Bojanovic. V roce 1900, za starosty Matouše Morávka z Mikulčic a Josefa Lacky z Těšic byla postavena zeď z cihel z cihelny v Mikulčicích s dřevěnou bránou. V roce 1923 nahrazena bránou železnou a původní dřevěný kříž mistra Vymyslického nahrazen dnešním kamenným křížem již v roce 1905 nákladem obcí Těšic a Mikulčic. Ke stému výročí postavení v roce 2005, byl kříž nákladem obce Mikulčice za starosty Josefa Helešice opraven a vyzlacen.

V podstatě se hřbitov, oproti dnešku, nijak neupravoval. Píše se, že se zde dařilo bylinám, divizně, pryskyřníku ilyrskému. Byla to jediná výzdoba hřbitova. Strýc Jan Uhrovič říkával, že zde „Bylo méň parády, ale věc modleňá za nebožtíků!“

Na jaře 1924 bylo na hřbitově vysázeno 40 lip podél hlavních cest v kříži. V levém jižním rohu byla v roce 1862 vedle kaple postavena márnice z cihel (stavěná současně s kaplí).

V roce 1974 byl hřbitov rozšířen o pole „za zdí“ (hrobníkovo). Čelní zeď od silnice byla v roce 1956 zbořena a postavena nová s jednoduchou železnou branou. Márnice byla opravena v roce 1968 a zeď od sklepů znovu přestavěna a osazena vkusnými mřížemi v roce 1990 za starosty Vlastimila Glose. Také zeď od silnice byla o něco později postavena nová s kovovými mřížemi a nová železná umělecky hodnotná brána.

 

Život sv. Rocha, vyznavače

„Darmo jste dostali, darmo dávejte!“ (darmo = zadarmo)

 

Roztomilí v Kristu!

Ačkoliv jméno sv. Rocha v církvi velmi známé jest, nicméně nemáme o životě a skutcích sv. Rocha mnoho podstatných zpráv. Ty však, které máme, naplňují nás velikou úctou a láskou k témuž svatému, jenž byl veškerý život svůj z nejčistší lásky k Bohu službě a bližního zasvětil.

Co o něm víme jest, jak následuje. Svatý Roch se narodil roku 1295 v městě Montpelier v nynější Francii. Jeho otec Jan a matka Lybera byli manželé vysoce urození, vzácní a zámožní. Jedna věc je rmoutila, neboť žádný člověk nebývá úplně šťasten, totiž že po dlouhý čas žádných dítek neměli.

Zbožná mysl je pojala a obrátíce mysl a prosby k Bohu, že aby jim dědice uděliti ráčil, slibujíc mu (ho), že ho k službě Páně zasvětí. Hospodin vyslyšel jich a dal jim. Narodil se synáček a dostal na křtu svatém jméno Rochus na důkaz, že ten slib Bohu učiněn a milý jest. Otec i matka dali si na vychování jedináčka nadmíru záležeti.

Když dospěl 6 let, dali ho do školy pak študovati na vysoké školy do Parízu na filozofe (do Paříže na filozofa) a tak byl propuštěn na svobodu (tzn. byl samostatný).

(Když) Rochus dospěl 15 a 16 let, jeho otec se těžce roznemohl (rozstonal). Vida, že ho Hospodin volá k sobě, dal si Rocha zavolati a takto k němu mluví: „Synu, ty víš, že brzy zemřu. Poslední vůlí ti odkazuji veškeré zboží své a mimo to ještě 4 (čtyři) věci. Předně:

1. Abys Kristu Ježíši věrně sloužil jak to doposud (doposavát) činíš a plníš,
2. abys pamětliv byl vdov a sirotků,
3. abys jmění, které ti odkazuji, na dobré účely obracel,
4. abys navštěvoval špytále chudých a nuzkých.“

Rochus slíbil všechno, že vyplní. Na to umřel otec Jan. Rochus se stal pánem všech statků, co měl. Za několik let umřela i matka Lybera (Libera). Rochus, nemaje teď potřeby na nikoho, jen na sebe samého, rozdal zboží všecko což měl a co mohl a čím poříditi nesměl, dal to svému strýci pod moc, a vzal oděv poutnický a šel do Říma, aby na hrobech sv. Apoštolů oheň a lásku (k) zbožnosti více rozmnožil a vezma křížek svůj, který se mu při jeho narození na prsách jeho ukázal, zářicí červenů, září tak, že mu znak na prsách zůstal kříž na znamení, že bude velikým divotvorným (divotvůrcem) před lidem, který mu dodal zmužilosti před nevěrci a kacíři.

Mladý poutník Rochus byl tenkrát asi 20 let stár. Přišel cestou svou do města Akvapendáta, kde právě mnoho lidí na morovů ranu mřelo. Jeho nadání a cesta se mu změnila. Celé město bylo nadmíru sklíčeno.

Věc tá pronikla náhle duší Rochovů jako jiskra s nebes; maje na to zvláštní pokynutí shůry, uzavřel (rozhodl se), že ve městě zůstane a službě těch se zasvětí, kteří se na morovou ránu roznemohli. I vešel neprodlivaje (neprodleně) do špytála a pomoci své nakaženým obětoval.

Byl také klášter při té nemocnici a v tom klášteře byl základ sv. Filera, zakladatele řádu kapucínského. K tym on vstoupil do řádu jejich a byl také kapucinem a potom vyznávačem Ježíše Krista.

Roch, když viděl jak lidi v nemocnici se trápiti, lítost a hrůza ho pojala a volal k Bohu o pomoc, aby na jeho prosbu Bůh odvrátil metlu, která na vše strany hrozila.

Bůh vyslyšel prosby Rocha modlícího toho vyznávače, neboť ducha podivuhodného byl; vstoupil do špytála, kde bylo mnoho nemocných, nakažených těžků nemocí. A pozdravil jich slušně, přišel k jednému nemocnému, klekl si na kolena svá u lůžka nemocného a modlil se za něho, aby mu Bůh zase zdraví navrátil. A vstál na nohy a požehnal ho křížem svým, kterýž měl v ruce své. Nemocný se propudil (probudil) jako ze sna, oči otevřel na něho a cítil radost a bez bolesti ve svých údách, vstal z lůžka a chodil mezi nemocnými.

A tak přišel 2. a 3. a učinil tak. Modlil se za všeckých, aby jim Bůh zdraví navrátil. Bůh vyslyšel modlitby Rocha vyznavače, že chcel, aby skrze něho divy poukazovati, aby se lidi zas k Bohu obrátili.

Čím větších obtíž (obtíží) bylo mu snášeti, čím větší bylo mu nebezpečí. Napomínal-li ho někdo, aby si šetřil života svého, říkával: „I můj Spasitel za mně umřel.“ Rochus stal se býti andělem strážným; kde se objevil a kříž nad nemocným udělal, tam přestala tá metla hrozná a to se stalo netoliko v městě Akvapendátě, ale i ve všech městech, kam tento sluha Boží připutoval. Ano i v Římě, kde po 3 leta morová rana (byla) nakažených, ochotně slůžil a laskavě pomáhal; nebo kam přišel, morová ran přestála, nebo(ť) Bůh činil za života zázraky.

„Jako anděl pobil 70 000 mužů silných od Dán až do Bersábě před Dávida Krále jedno všetečné prohřešení učinila ... tak aj Roch byl co anděl, aby zadržel prut a morovou ranu se trápící, neb chcel Bůh skrze Rocha vyznávače činiti divy nad lidem, aby se zase k Bohu obrátili skrze Rocha vyznávače.

Z Říma odebral se Roch do Placencie (Florencie?) neboť byl uslyšel, že i tamější obyvatelé tů metlů ostře bičovaní jsou. I zde se obětoval službě nakaženým pomáhati a lásku křesťansků poukazovati a v krátkém čase se odebral do krajin severních na slovensko (slovanských), kde uslyšel zprávu: Že do vlasti Velikej Moravskej řiše sů povoláni ze všeckých krajin a měst učitelé výry (víry) Ježíše Krista Vlatislavem (Vladislavem) Jindřichem III. a za Karla IV. Otce vlasti, kterýž od roku 1333-1349 byl markrabětem moravským. V těch časech zde připutoval Roch (v) krajiny naše nebo za těch časů byly ještě města ohradená a vesnice, národ pokojný. Nebo v těch letech, co panoval Karel IV., nebylo válek. Láska bratrská byla ve všem národě.

Když připutoval do krajiny Horvátskej, tam pobyl nějaký čas, neb i tam zuřila metla morová. Bylo tam mnoho nemocných a v bídě choravých (chorých) lidí. I ti byli uzdraveni skrze modlení a prosbu Rocha vyznávače, nebo kde učinil kříž nad nemocným, tak byl uzdraven a nemoc přestála, takže si ho obyvatelé krajiny zvolili za svého patrona Rocha vyznávače.

V ten čas putoval k Velkej Moravskej říši, k nynějšímu Velehradu, neb v tých časech bylo královským městem ke dvoru, jistlů cestu, která vedla z té přes krajinu a města Tynu (Týnec?) aneb k něnějšímu (nynějšímu) Mikulovu nebo byly města hraděná. V těchto městách se zdržoval a vyučoval lid zde a nemocným pomáhal a sloužil.

Přišel do Mikulčiček, co je dil (díl) města. Zde byla kaplička malá a v ní byl sv. Vyt (Vít), která byla nize (níže?) 20 kroků. Patron od pokusaných (od?) steklých psů a jedovatých hadů, domácího dobytka. Do ní vešel a pravil: „Vítám tebe, sv. Víte, neb tys mně předešel.“ A si odpočinul. Děti se k němu sešli, aj lidé. Napomínal jich a učil, aby na něho pamatovali v potřebách; zde byl nejaký čas a tak odešel zase na místo vykázané, k městům a dědinám. Takže přišel do svéj krajiny francůzskej. Zde opět panovala táto nemoc nakažlivá. Zde se obětoval zcela službě nakažených a tak dlouho povinnosti křesťanskej lásky u nich konal, až sám zachvácen, též se roznemohl. Bolesti jeho byly tak náramné, že hlasem křičeti musel. Trapný jeho stav vzbudil u všech soucitu a slitování. On však nechtěl ostatním nemocným býti obtížený (obtížný) vlekl se, ač velmi těžce nemocen z nemocnice ven a žádným způsobem k navrácení přemluviti se nedal. Z města vyšel a od celého města opuštěn, dovlekl se Rochus do blízkého lesa a tu nalezl bídnů chatrč, vešel do ní a jinak nemyslel, než že tů chorobu a hladem dokonati musí, Bůh-li mu milost(i) svou nepřispěje.

I obrátil se vroucnou modlitbu(bou) k němu, jenž dopouští, ale neopouští a snažně prosil, aby bolesti jeho umenšil a hladem a žízní umříti mu nedal. A nemodlil se marně. Studánka, jenž tu mimo nadání vyprýštila, schladila jeho vypráhlá ústa a umírnila bolesti a jistý pes přinášel mu z blízkého statku denně potřebný chléb, buď ze stolu pána svého brával. Gothard, tak se pán toho psa jmenoval, byl muž bohatý a nábožný a dobrotivý. Znamenaje, že pes obdržený chléb nežere a kamsi zanáší; stal se na něho pozornějším a jedenkráte za ním jda, přišel k chatrči, v kteréž morovou ranů postiženého Rocha viděl. On z tlamy psa chléb bere a požívá.

On chtěl tam vejíti, ale zakřikl (Roch), aby se nepřibližoval. I zastyděv se, žel bez meškání v chatrč a Rochovi, o němž že muž Boží jest poznal, pomoci mu nabídl. Roch navyklý vůli Boží, bez ohledu podrobil a přijal pomoci dobromyslného Gotharda a za to jej krmil chlebem nebeským a duchovních léků mu podával.

Když se byl uzdravil, navrátil se, jakož mu bylo zjeveno do své vlasti a rodného města, nemaje jiného úmyslu, než že doma povede život soukromý, tichý, kající. Sotva (do) domova přišel, byl pochycen neboť tenkráte divná válka se začínala v krajině, že jako by vyzvědač (aneb špehýr byl) k vladaři města veden. A byl to jeho vlastní strýc, ale ten nepoznal jej. Tak velmi se byla jeho tvář a podoba změnila. Roch se těšil z toho, že neznám jest a pro živý svět se prozraditi nechtěl. Byl k vězení odsouzen. (S) Vděčnou a tichou myslí ubíral se v místo vykázané, ale místo stesku a žalu, bylo mu místem útěchy a radosti. Co tělo neslo hnusnost vězení, byla duše u Boha a kochala se ve svatých modlitbách a v líbezných zpěvech a rozjímáních milosrdenství Boží (ho?).

Za válečných nepokojů přišel vězeň v úplné zapomenutí, že 5 let ve vězení strávil. Předvídaje, z vnuknutího Božího, že čas blízko jest, že bude z temnoty světa k světlu nebeskému povolán, žádal, aby mu kněze poslali, kterýž by ho zaopatřil. Kněz přijda podivil se nemálo a uzřel žalář jasným světlem osvícený a tvář vězně nebesků září se skvoucí. Z toho usoudil, že mu činiti jest s mužem svatým. Rochus přijav nejsvětější svátost s největší skroušeností a pokorů.

Vykonav kněz povinnost svou, šel přímo k vladařovi a oznámil mu, co viděl. Vladař divě se té zprávě, poslal bez meškání do vězení, ale svatý vězeň již byl v Pánu.

Pod jeho hlavou nalezla se tabulka, na níž mimo jméno jeho bylo napsáno, že kdokoliv ho v čas moru důvěrně za orodování Boha prositi bude, že bude oslyšán. Když se tá věc roznésla, pobouřilo se celé město; každý chtěl toho muže viděti, kterýž přišel do svého, o kterémž (kteréhož) svoji ho nepoznali. Zvláště vladař se rmoutil, že vězeň, na kteréhož po 5 let ani nevzpomněl, bratrovec jeho jest.

I chtěl mu aspoň křivdu svou poněkud napraviti, že mu skvostný pohřeb vypravil. A když ustavičně zázraky na jeho přímluvu se stávaly, že i ke jeho cti pěkný chrám postaviti dal. Proto Bůh dal ho za patrona proti morovej raně a nakažlivých nemocí, že by byl orodovníkem prvním před Bohem a církev svatá nařídila první deň po svátku Nanebevzetí Panny Marie mezi ně vřaditi, aby prosby lidé skrze sv. Rocha vyznávače odesílali k trůnu Božímu.

                                                                                                      Amen

 

Opsáno z „Radostné cesty v tomto plačtivém údolí“ pana Pavla Výmoly, poutního vůdce a také lidového písmáka.